Seznam článků:
Napoleon BonaparteNapoleon: Total War Debutující multiplayerová kampaň (překlad)
Proč Napoleon? (z orig. Why Napoleon? - by Mike Simpson)
O hře
Bitevní AI (z orig. Battle AI by Mike Simpson)
Překlad článku o Mladé Gardě
Francouzská pěchota
Vzpomínkové akce k 204. výročí bitvy u Slavkova
Napoleon: Total war
Vojáci Napoleonských válek
Napoleon Bonaparte
Pecik 29.1.2010
Napoleon Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio, Korsika - 5. května 1821 Longwood House na ostrově Svatá Helena) byl francouzský generál a císař (jako Napoleon I.) (1804-1814 a 1815), jeden z největších vojevůdců v historii lidstva. Jeho první manželkou byla Marie-Joseph-Rose de Tascher (císařovna Josefína). Poté co se s ní rozvedl, se stala jeho druhou ženou Marie Louisa Habsbursko-Lotrinská, s níž měl syna Napoleona alias Františka.
Napoleon studoval na vojenské škole v Brienne-le-Chateau a posléze na elitní École Militaire v Paříži. Před propuknutím francouzské revoluce sloužil ve Valence a Auxonne, po revoluci se vrací na Korsiku, kde spolu soupeří tři frakce - royalisté, revolucionáři a korsičtí nacionalisté. Bonaparte podporoval revolucionáře a získal si pozici podplukovníka dobrovolníků bojujících na jejich straně, po vygradování konfliktu se silnější stranou nacionalistů a jejich vůdcem Pasqualem Paolim ale musel z Korsiky uprchnout v červenu 1793.
Napoleon se stal dělostřeleckým důstojníkem revoluční armády a účastnil se obležení Toulonu, kde propuklo povstání proti jakobínskému teroru a který je obsazen britskou armádou. Bonaparte byl hlavním autorem plánu úspěšného útoku na město, za což byl povýšen na brigádního generála. Jeho úspěch na něj obrátil pozornost Výboru veřejné bezpečnosti a Bonaparte se úzce spřátelil s Augustinem Robespierrem, mladším bratrem Maxmiliána Robespierra. V roce 1794 byl po svržení Robespierra krátce vězněn, ale po dvou týdnech byl propuštěn.
Napoleon potlačil na žádost vlády royalistické povstání v Paříži. Rozkázal přivézt děla a kartáči povstání rozehnal. Odtud též jeho dřívější přezdívka - "kartáčník". Poté byl direktoriem jmenován velitelem Pařížského okruhu armády. Protože i po neúspěchu tohoto povstání měla Británie a Rakousko zájem pokračovat ve válce, došlo k tažení do Itálie, jehož velení bylo svěřeno Napoleonovi.
Italské tažení (1796-1797)
O Itálii tvrdě soupeřila Francie s Rakouskem. Napoleon opakovaně kritizoval postup zdejšího velitele Schérera a v březnu 1796 ho nakonec vystřídal. Převzal v Nice kontrolu nad zdecimovanou armádou, která čítala pouhých 37 000 mužů. V této době mu bylo teprve 26 let. 12. dubna porazil Rakušany u Montenotte a 21. dubna dobyl vojenské sklady Piemontu u Mondovy. Poté překročil řeku Pád a částí armády odlákal Rakušany. Sám vyrazil směrem k Milánu, 10. května porazil Rakušany u Lodi a vkročil do staré metropole v Lombardii. Zbytky Rakušanů, jimž velel Beaulieu hnal kolem Gardského jezera a zmocnil se tak celé Lombardské nížiny. Zde ho čekala pevnost Mantova. V tuto chvíli dorazily rakouské posily v čele s Würmserem, spojily se se zbytky Beaulieovy armády a vyrazily po obou březích jezera. Napoleon se zde dostal do úzkých, neboť mu bylo odříznuto spojení se zbytkem armády a byl donucen obklíčit Mantovu. 5. srpna byl zastaven rakouský postup u Castiglione. Napoleon se tak mohl soustředit na Würmsera a zatlačit jej do pevnosti. V listopadu poslalo Rakousko další dvě armády, ale Napoleon udělal úhybný manévr a v třídenní bitvě 15.-17. listopadu je zatlačil zpět. Poslední ofenzíva byla potlačena 2. ledna u Rivoli. Nakonec obsadil i Mantovu a ocitl se tváří v tvář armádě arcivévody Karla v průsmyku Semmering. Odtud mohl pokračovat až do Vídně, ale v dubnu byl vyjednán mír a tažení bylo ukončeno.
Méně úspěšné bylo jeho počínání v Egyptě, kam se vypravil v květnu roku 1798. Dobyl Káhiru, rozvrátil moc Mamelúků, ale jeho loďstvo bylo poraženo v bitvě u Abukiru 1. srpna 1798 admirálem Nelsonem a Napoleon se po několika povstáních musel z Egypta stáhnout do Evropy.
První konzul
9. listopadu 1799 se Napoleon zúčastnil povstání proti direktoriu. Poté se jako velitel pařížské posádky stal jedním ze 3 konzulů. Od února 1800 vykonával funkci prvního konzula. Napoleon tohoto práva využil k prosazení reforem, což vedlo k posílení jeho pozic.
V tomto období se Napoleon pokoušel především o mírové upevnění francouzských pozic, přesto 14. června 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga, po níž Rakousko muselo souhlasit s mírovou smlouvou v Lunéville (9. února 1801). V tomtéž roce uzavřel Napoleon dohodu s papežem Piem VII., která vedla k obnovení katolictví jako státního náboženství, jehož přívrženci tvořili navzdory tvrdému pronásledování v prvních fázích francouzské revoluce většinu obyvatelstva.
Napoleon v tomto období úspěšně reformoval
zastaralý systém školství a nefungující systém státní správy. Tyto reformy provázelo vydání "Code Civil" (monarchisty nazývaného "Code Napoleon"), tj. občanský zákoník, který převzal některé zásady římského práva a svým přístupem k "občanu" a zákonům ovlivnil přístup evropského práva dodnes. Tyto reformy vedly k ozdravení francouzské ekonomiky a díky velké úspěšnosti reforem byl 2. srpna 1802 jmenován doživotním 1. konzulem s právem jmenovat nástupce.Poprvé císař
2. prosince 1804 se Napoleon Bonaparte, doživotní konzul republiky, stal francouzským císařem Napoleonem I.
Obřadu se účastnil i papež Pius VII. , kterého Napoleon pozval (nebo mu to spíše přikázal), aby přicestoval do Francie. Korunu si však císař vložil na hlavu sám.
Plány na invazi do Británie
Napoleon (jako ostatně většina Francouzů) považoval za svého úhlavního nepřítele Velkou Británii, která s nelibostí sledovala modernizaci a vzrůst konkurenceschopnosti francouzské ekonomiky, a tak se rozhodl, že ji musí porazit. Británie se však o plánované invazi dozvěděla a financovala vytvoření nové protifrancouzské koalice v čele s Rakouskem. To zaútočilo na Napoleona z východu a on musel odjet do války s Rakušany. Dříve než stačil dorazit k rakouským jednotkám, dostal zprávu, že spojené francouzsko-španělské loďstvo bylo rozdrceno v námořní bitvě u Trafalgaru admirálem Nelsonem.
Nelson velel bojové řadě ze své vlajkové lodi Victory. Loď musela překonat silnou palbu, kdy se přibližovala k nepřátelské linii z boku a nemohla na mohutnou palbu nijak odpovídat. Po přiblížení se dostala do přímého střetu s menší francouzskou lodí Redoutable, které velel kapitán Jean Lucas. Osudný výstřel vyšel odněkud z lanoví francouzské lodě. Zasáhl Nelsona asi ve 13:15, právě když byl na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Těžce zraněný viceadmirál byl přenesen do kajuty hluboko v podpalubí. Před svou smrtí se ještě dozvěděl, že bitva skončila vítězstvím jeho flotily.
Bitva u Trafalgaru byla poslední velkou bitvou plachetnic a do té doby nejdůležitějším vítězstvím v historii britského královského loďstva. V Londýně připomíná toto vítězství Trafalgarské náměstí s pomníkem admirála Nelsona. Velcí lvi, kteří leží u paty vysokého sloupu památníku, jsou prý odliti z ukořistěných španělských a francouzských děl.
Tažení proti Rakousku
Když zjistil, že Británii na moři neporazí, nenechal se odradit a pokračoval v plánu bleskového postupu do nitra Rakouska, což částečně zavinilo prohru s Brity. Se svou armádou obsadil opuštěnou Vídeň a spěchal za ustupující rusko-rakouskou armádou na Moravu. (Jelikož mělo Rakousko spojeneckou smlouvu s Ruskem, musel přispěchat car Alexandr I. na pomoc Habsburkům.) Na podzim roku 1805 došlo k střetu 90 000 vojáků z řad armády Rusů a Rakušanů a z řad Francouzské armády čítající asi "jen" 75 000 mužů v bitvě u Slavkova, kde Napoleon především díky skvělé taktice a disciplíně své armády rozdrtil protivníky.
Tato bitva bývá nazývána Bitva tří císařů, neboť je to jediná bitva v historii, které byli přítomni tři císaři:
ruský car Alexandr I. Romanov
rakouský císař František I. Habsbursko-Lotrinský
císař Francouzů Napoleon I. Bonaparte
Po vítězné bitvě císař Napoleon nocoval na Staré poště a 3.12.1805 zde přijal rakouského vyslance knížete Liechtensteina, aby dohodli schůzku o uzavření příměří mezi císařem Františkem I. a Napoleonem. Rusové se po této bitvě rychle stáhli a Rakousko muselo podepsat mír. Tím získal Napoleon neomezený vliv v severní Itálii a v Německu. V roce 1806 porazil i Prusko a z jeho záboru Polska vytvořil Varšavské velkovévodství. Změnil také mapu Německa: 1806 zaniká Svatá říše římská a Napoleon zde vytváří Rýnský spolek. Nakonec byl k míru s Francií přinucen i Alexandr I.
Kontinentální blokáda
Byla vyhlášena 1806 v Berlíně. Byl to zákaz obchodovat s výrobky z Anglie nebo jejích kolonií. Platil pro všechny jím podrobené země (Německo, Rakousko, Rusko, Itálie, Prusko) a chtěl jí dosáhnout hospodářského kolapsu Británie. To se mu však nepodařilo, mimo jiné i proto, že Anglie v odvetu zakázala dovoz francouzského zboží.
Kontinentální blokáda měla nepředvídaný pozitivní dopad na rakouské manufaktury, neboť se vlastně jednalo o superochranářské hospodářské opatření. Takto chráněné manufaktury se mohly rozvíjet bez anglické konkurence.
Na kontinentální blokádě nejvíc tratilo Rusko, jehož slabé hospodářství nemohlo nahradit ztráty plynoucí z ukončení dovozu anglického zboží tak jako zbytek Evropy. Výsledkem byl stále zřejmější ekonomický pokles, který cara Alexandra donutil kontinentální blokádu časem ignorovat. To prohloubilo vzájemnou krizi vztahů s Francií a nakonec vyústilo ve francouzskou invazi.
Španělská válka
Napoleon zde zaznamenal velký neúspěch. Zemi sice dobyl, ale za cenu obrovských ztrát vojáků i peněz, neboť se zapletl do místní občanské války. Tohoto neúspěchu chtělo využít Rakousko, ale bylo poraženo a muselo postoupit Francii další území. František I. musel dát Napoleonovi za ženu svou dceru Marii-Louisu (narodil se jim syn Napoleon II.).
Ruské tažení
Mezi Francií a Ruskem byla dohodnuta aliance na Erfuhrtském kongresu (1808). Postupem času se ale vztahy začaly zhoršovat. Zájmy a cíle obou států stále více rozcházely a také zde byl silný vliv ruské šlechty, která byla obecně silně protinapoleonsky orientována. Vztahy obou zemí se zhoršovaly také na základě neochoty Ruska dodržovat Napoleonův kontinentální systém. Toto zhoršení vztahů a místy již nepřátelské depeše způsobily, že pro carovy rádce nebylo těžké přesvědčit panovníka, že Napoleon chystá invazi do Ruska. Proto začal car mobilizovat armádu a soustřeďovat jednotky u hranic. Napoleon pak zcela logicky dospěl k názoru, že se jej Rusko chystá napadnout a válečné tažení, které před tím zřejmě nezamýšlel, začal skutečně připravovat, čímž potvrdil veškerá carova podezření. To vedlo k dalšímu zhoršení vztahů a sérii nepřátelských kroků a válečné řešení pak bylo již jen logickým vyústěním dané situace.Napoleonova invaze do Ruska je dodnes uváděna jako jeden z nejkatastrofálnějších vojenských podniků v historii. V regulérních bitvách Napoleon zpravidla dosahoval vítězství, ale to nemohlo nic měnit na faktu, že se jeho logistický systém zhroutil a hlad, zima a nemoci kosily jeho vojáky po tisících. Značné ztráty též způsoboval odpor ruského obyvatelstva a jeho partyzánská válka. Napoleon sice dosáhl Moskvy, ale ta byla z větší části spálena a zbavena zásob a přezimovat se v ní nedalo. Napoleon se tak musel začít urychleně vracet, ale nešlo to dost rychle a výsledek byl strašlivý. Do Ruska vtáhl Napoleon v roce 1812 s armádou, která i se spojenci čítala 500 000 mužů. Když Rusko v prosinci téhož roku opouštěla, zbývalo z nich jen něco přes 50 000 mužů. Taková katastrofa učinila z francouzských vojsk jen trosku jejich bývalé slávy a reakce byla logická. Většina násilím sjednocené Evropy povstala a kontinentální systém se zhroutil. K již s ní válčícím státům, v jejichž čele stály Velká Británie a Rusko, se připojili dosavadní spojenci, zejména Rakousko a Prusko. Aby sebral nové vojsko, musel Napoleon stahovat francouzská vojska ze Španělska a dalších míst v Evropě, což vedlo k novým povstáním či oživení povstání skomírajících.
Napoleonova armáda během ruského tažení na grafu Charlese Josepha Minarda, pro zvětšení klikněte na zmenšeninu:
Zhroucení impéria
Napoleon se nevzdával, urychleně svolával jednotky odevšad, odkud to jen šlo, a verboval nové vojáky. Ze svých zbylých spojenců (hlavně - Poláci a Sasko) ždímal též, co se dalo a postavil nové vojsko. To však již bylo kvalitativně i kvantitativně jen stínem bývalé Velké armády a početní převaha nepřátel byla zdrcující. Napoleon velmi obratně manévroval a způsoboval nepřátelům řadu dílčích porážek, ale prostá přesila jej i přesto zatlačovala pouhým počtem a hrozbami obchvácením a obklíčením. Nakonec se jeho vojska střetla s nepřátelskou koalicí v tzv. Bitvě národů u Lipska (1813). S armádou početně výrazně slabší, trpící vyčerpáním a nedostatkem výcviku podstatné části vojáků už neměl moc šancí, nemluvě o tom, že i kdyby vyhrál, nejspíše by dosáhl pouze odkladu konce. V průběhu bitvy navíc změnily strany některé německé státy, jejichž armády nebyly zrovna nejspolehlivější. Napoleonova vojska byla rozdrcena a zatlačena na ústup (říjen 1813). Ani teď se nechtěl vzdát, na jaře 1814 svedl na francouzském území řadu menších mistrovsky vedených bitev, ale vojska jeho nepřátel táhnoucí na Paříž neměl šanci zastavit. Paříž byla okupována od 31. března 1814. Napoleon nejprve abdikoval ve prospěch svého nezletilého syna (6. dubna), ale takový postup byl odmítnut, musel tedy abdikovat znovu, zcela bez podmínek (11. duben) a byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba. Nakonec byl Napoleon neustále kontrolován tajnou policií.
Stodenní císařství
Na francouzský trůn byl dosazen mladší bratr Ludvíka XVI. - Ludvík XVIII. Nebyl však oblíben, čehož Napoleon využil. Roku 1815 se tajně vylodil v zálivu Golfe Juan, jednotky vyslané k jeho zadržení se k němu spontánně přidávaly, takže se zcela bez boje opět trůnu zmocnil. Hlavní podíl na vítězném tažení měl tehdy maršál Ney, který se k Napoleonovi nakonec přidal.
Na trůnu však pobyl pouze 100 dní, než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) 22. června 1815 abdikovat.
Bitva u Waterloo byla rozhodujícím debaklem francouzských vojsk císaře Napoleona Bonaparta a zároveň jedním z jeho posledních vystoupení v roli vojevůdce, stratéga a hlavy státu. Bitva se odehrála 18. června 1815 a proti Napoleonovi stanula část vojsk VII. koalice evropských panovníků v čele anglo-batavské armády s anglickým lordem Arthurem Wellesleym, vévodou z Wellingtonu a maršálem Blücherem, velitelem pruské armády setrvávající na území Belgie.
Konec života na ostrově sv. Heleny
Napoleon Bonaparte se vzdal Velké Británii v naději na politický exil, ale britská vláda rozhodla o jeho deportaci na ostrov Svaté Heleny, kde strávil zbytek svého života jako zajatec Britů. Na tomto ostrově 5. května 1821 zemřel.
Mylná legenda o Napoleonově výšce
Navzdory tradičnímu zobrazení Napoleona Bonaparte není pravdou, že byl nějak zvláště malý. Po jeho smrti v roce 1821 byla zaznamenána jeho výška - 5 stop a dva palce. Šlo však o v té době používané palce francouzské, v přepočtu na palce britské jeho výška činila 5 stop a 6,5 palce. Napoleon tedy byl vysoký 168 centimetrů, byl tedy vyšší než průměrný Francouz 19. století. Ke špatným převodům se ještě přidal nesprávný výklad Napoleonovy francouzské přezdívky "Le petit caporal". Nefrankofonní země překládají petit jednoduše jako malý, ačkoliv přezdívka vznikla na základě Napoleonova úzkého přátelství se svými vojáky. A nakonec, Napoleon býval vždy obklopen svou elitní gardou, jejíž členové vždy měli minimálně šest stop.
Napoleon: Total War Debutující multiplayerová kampaň (překlad)
deadly 21.12.2009
LONDON & SAN FRANCISCO (20. ledna 2010) - SEGA® Europe Ltd. and SEGA® of America, Inc. dnes oznámily, že poprvé v historii série Total War, bude režim kampaně obsahovat jak hru pro jednoho hráče, tak hru pro více hráčů.
Tento velmi žádaný mód umožní hráčům zažít plnou hloubku hry Napoleon: Total War v multiplayerovém prostředí - ať už společně zastavujíce Napoleonův postup nebo soupeřící proti sobě, kdo předčí jeho úspěchy. Každé ze tří válčišť Napoleonovy kariéry - Itálie, Egypt a Evropa - jsou dostupné v online tahovém režimu pro 2 hráče.
Další vzrušující možnost multiplayeru jsou tzv. "Drop-in" bitvy. Při spouštění singleplayerové kampaně, je hráč vyzván, aby si vybral zda tuto možnost povolí. Tyto bitvy vnesou osvěžující válčení do hry pro jednoho hráče, kde nepřátelskou armádu může ovládát skutečný živý hráč.
Díky nesmírně úspěšné betě multiplayerové kampaně v Empire: Total War, jsme mohli tento mód začlenit i do Napelona. Betatest začal 7. prosince 2009 s více než 15 000 fanoušky Total War, kteří nám pomohli tento mód otestovat. Zpetná vazba od spotřebitelů byla velmi pozitivní a se stále probíhajícím betatestem mají naši zákazníci podíl na tomto novém přídavku do série Total War.
"Řídením se zpětné vazby od našich fanoušků z multiplayerové bety Empireu, hrdě oznamujeme, že všechny tři kampaně v Napoelonovi budou přístupné pro hru více hráčů," uvedl Mike Simpson, výtvarný ředitel v The Creative Assembly a tvůrce licence Total War. "Chtěli bychom poděkovat našim fanouškům za jejich podporu."
Napoleon: Total War staví na úspěchu série Total War, převzetím všech hlavních rysů ze svých předchůdců, jako jsou plně 3D pozemní a námořní bitvy, detailní mapa kampaně a velmi důkladný systém diplopacie.
Napoleon: Total War zasáhne police obchodů 23. února 2010.
Proč Napoleon? (z orig. Why Napoleon? - by Mike Simpson)
deadly 18.12.2009
Když jsme vytvářeli Empire: Total War, chtěli jsme, aby průběh hry široce odpovídal samotnému průběhu dějin. Nápad byl, že evropské mocnosti začnou ve víceméně stabilní situaci, kde každé významnější vojsko v Evropě bude velmi nákladné, velmi nepopulární a pro většinu mocností zpravidla špatná věc. Je mnoho úrodných zemí za hranicemi, a tak většina zemí exportuje svou rivalitu a konflikty do Nového světa a Indie. Jak století pokračuje, mocnosti získávají na moci a bohatství a rozdělují si mezi sebou celý svět. Koncem století už ovšem není kam dál jít a tak se ohnisko vrací do Evropy společně s velkolepým rozuzlením. Takto začaly Napoleonské války.
Empire: Total War se snaží nasměrovat věci tímto směrem s proměnlivým výsledkem. I když to všechno perfektně funguje, tak to co sami skutečně chceme - něco co je rozeznatelné jako Napoleonské války - je prostě nereálné.
Zaprvé, časové období není ideální - Napoleonské války probíhaly v relativně krátkém období. Měli jsme s touto myšlenkou počítat.
Zadruhé, s časem, který hráč strávil s několika stovkami tahů a začínal období rozhodujících válek, jeho herní svět by se natolik odklonil od historie, že by to vůbec nepřipomínalo Napoleonské války. Ale možná bychom mohli vymyslet cestu, dokonce i bez posunutí hry do tak těsné svěrací kazajky, díky které by to přestala být hra.
Ale za třetí a jako nejdůležitější, úroveň detailů a maličkostí potřebná k úspěšnému vykreslení Napoleonských válek, je řádově větší, než s kterou jsme pracovali s Empire: Total War. Toto období bylo zdokumentováno ve velikém detailu a každá maličkost je dostupná k přečtení a dobře vstřebatelná. Fanoušci tohoto období by byli zklamáni, kdybychom se nevrtali do každé maličkosti. A já jsem jedním z těchto fanoušků. Začal jsem s Napoleonským válčením v 70. letech, když jsem byl teenager. Také jsem měl to potěšení pracovat na projektu od Petera Trucana "Waterloo" - série her od Mirrorsoftu koncem 80. let. Zabralo mi dalších 20 let, než jsem se k této době vrátil a chtěl jsem to udělat pořádně.
Tak to je to, co děláme. Je více než dostatek materiálu v Napoleonských válkách k udržení TW hry a Empire: Total War nám poskytl perfektní půdorys, na kterém stavět. S pevným základem hlavních rysů a technologiemi, na kterých jsme pracovali, se můžeme začít soustředit na vytvoření hry tak blízko dokonalosti, jak jen je to možné.
Tak co je tedy vlastně Napoleon? Další vydání série Total War? Datadisk?
Nepotřebujete mít Empire k hraní Napoleona. V porovnání jsme do toho vložili 4x více snahy a úsilí než do BI (Barbarian Invasion, pozn. překl.). Obrovská většina obsahu je kompletně nová.
Některé textury a budovy na bojišti jsou stejné, tak jako nějaké texty - nebyl důvod měnit je - ale jinak veškerá grafika a data jsou nová.
Kódování všech oblastí hry pokročila od Empireu, je tu pěkný počet nových nebo změněných rysů a hra má stejný druh zákrutů, které jí umožňují, aby se hraní chovalo vždy jinak. Zaměření na charakter také přidává nový pocit z hraní. A samozřejmě, rozumně omezeným dodržením historického rozsahu, chceme nastolit lepší kvalitu.
Celkově je to obrovská porce zážitků a krok vpřed v kvalitě pro ostřílené hráče Empireu. Napoleon by měl být dost osvěžující, odlišný a zajímavý natolik, aby je udržel mnoho a mnoho hodin. Pro ty, co nikdy nehráli předchůdce, Napoleon je nejlepší ze série TW, co jsme kdy vytvořili a výborná cesta nasednout na tuto sérii. Každý vyhrává.
O hře
Pecik 1.12.2009
Historie ještě není napsána.
Napoleon: Total War™ je nová kapitola kritiky oslavované řady Total War, která v rámci řady otevírá novou epickou úroveň. Titul Napoleon pokrývá dvacet let neutichajících bitev, od italského tažení až po bitvu u Waterloo. V tomto válkami trpícím světě se odehrává příběh mimořádné vojenské kariéry.
Ať už hrajete jako legendární generál nebo proti němu, výsledek války nelze nikdy zaručit. Vývoj historie závisí na vašich schopnostech vést vojáky v těch nejnáročnějších bitvách, které se kdy ve hře řady Total War objevily.
Jedinečný titul svého žánru oživuje Napoleona — Hra Napoleon: Total War posouvá laťku hodně vysoko díky zajímavým postavám, videosekvencím dokreslujícím příběh a bezkonkurenčnímu spojení tahové a real-timové strategie.
Tři nová tažení — Převezměte velení a veďte armády na zemi a na moři ve třech taženích: v Itálii, Egyptě a boji o Evropu. Díky dokonalému mixu misí se stanovenými úkoly a volnosti v rozhodování je toto zatím nejkomplexnější díl řady Total War.
Vynikající režim hry pro více hráčů — Napoleon nabízí integrované režimy hry pro více hráčů a celou řadu online funkcí: úspěchy Steam, bonusy ve hře, editor uniforem a hlasovou komunikaci.
Úplně nové napoleonské bitvy a jednotky — Pokročilá výzbroj nabízí nové taktické možnosti a mimořádně vzrušující epickém bitvy odehrávající se v reálném čase. Velice detailní prostředí a vylepšené budovy na bitevních polích přitom zaručují realistické ztvárnění slavných historických bitev.
Bitevní AI (z orig. Battle AI by Mike Simpson)
deadly 12.11.2009
Těsně před dokončením Empire, vedoucí programátor bitevní AI odešel z CA ke své rodině na severu. Naneštěstí, díky snahám p. Wilberforce před 200 lety, jsme ho nemohli zadržet. Zůstala nám bitevní umělá inteligence ve stádiu, kdy mohla porazit dobré hráče ve férovém boji a zároveň byla vydána na milost výborným hráčům, a měla i jisté úrovně handicapu (Já to nazývám cheatování).
Od té doby začali pracovat naši nejtalentovanější prográmatoři, kde dezertér skončil. Ale stát se pánem nad kódem, který zabral téměř tři roky psaní, není jen tak. S dosavadními updaty jsme se zbavili nejhoršího chování, které je nejvíce vidět a začli jsme bojovat s hlubšími problémy, jako jsou smyčky nestabilního rozhodování, které způsobovali že se AI potloukala kolem, místo aby držela linii a pálila. Také začínáme přidávat nová chování, například vybírání si výhodnějšího místa na kopci apod. Tato vylepšení posunou kód mnohem dále, než jsme kdy byli schopní a bude již v Napoleonovi, ale nejsme si jistí, zda bude možné jej zpětně zabudovat do Empiru jako další update - kód se vyvinul až příliš. Pokud to bude možné, uděláme to.
Naším prvotním cílem je zbavit se nevyzpytatelného chování, zadruhé chceme vylepšit celkový výkon k bodu, kde mohou být viditelné handicapy odstraněny a poté přidat více možností "chytrého" chování. Nic z tohoto nemá konečný cíl - je to proces kontinuálního vylepšování a každá hra dostane letší AI než předchozí. Včetně Napoleona.
Pokrok je frustrativně pomalý, ale díky přepsání základního kódu Rome: Total War nám zůstal čistý kód na kterém je mnohem snažší pracovat a s architekturou která má mnohem větší potenciál než Rome. Hlavní rozdíl je v posunu k plánovacímu systému, oproti statickému systému, který neměl žádné dlouhodobé plány. Dosud se to nevyplácí, ale jednou to tak bude. Až ten čas nastane, znovu o tom budu mluvit.
Bitevní AI není raketová věda - je to mnohem, mnohem těžší. Je tak obtížná, že ji má pouze pár strategických her. Většina používá jednoduché skritpy předpřipraveného chování, které se spustí, když na ně narazíte a velice jednoduché chování davu/roje. Jsou omezené a hratelnější než skutečný svět. Mám namysli taktiku, kterou používáte k výhře, kterou se naučíte pro každou specifickou hru, nebo scénář/úroveň. To o co se snažíme, je hra, kde funguje taktika ze skutečného světa. Není to nejjednodušší cesta, ale zato nejhodnotnější.
Pokud jste geniální C++ programátor, rozumíte jak je to složité, ale stále si myslíte, že je to nejzajímavěší problém kódování na světě, zažádejte si o práci. Najdeme pro vás místo.
Překlad článku o Mladé Gardě
deadly 12.11.2009
V r.1811-1814 byl 5. pluk Tirajérů veden majorem Hennequinem.
Byl to tvrdý muž "který se smál když popálil sám sebe".
Byl to tvrdý muž "který se smál když popálil sám sebe".
Mladá Garda
[Jeune Garde]
"Pěchota Mladé gardy se objevila v r. 1809 s organizací dvou regimentů tirajérů-granátníků a tirajérů-myslivců. Jejich velitelé přišli ze Staré gardy; vojíni byli nejsilnější a nejlépe vzdělaní muži z řad rekrutů. Byly zde také dva regimenty branci-granátníci a branci-myslivci, také vzatí přímo z nově předvolaných rekrutů. Jejich velitel pocházel z Gardy fizilírů; poručíci byli studenti ze St. Cyr. Velitelství, zejména jejich starší důstojníci, nepřijali přátelsky stát se mužstvem odvedenců. Jeden plukovní vůz byl označen: “Garde Imperiale, Regiment de Grenadiers” písmem o výšce dvou stop, pod kterým, malými písmeny stálo: “CTS” (zkratka pro “conscript” {branec}). Zbytku armády to přišlo neobyčejně zábavné a pojmenoval pluk jako “rekruti“. Regiment tím nebyl tolik pobaven a vyskytlo se zde pár potyček. Než se vydali do Španělska na “školení během boje“, rekruti přijali napohled velice moderní směr, klást důraz na španělský postoj vůči takovým záležitostem, jako je víra a ženy.
Napoleon dal velení Mladé gardy ‚sezónním‘ důstojníkům. Tito veteráni udělali z jejich mužů skvostně vycvičenou a přísně disciplinovanou armádu. Muži Mladé gardy byli zdraví a odolní (v r. 1812 4. pluk Voltižérů a 4. pluk tirajérů ušli 468 mil ve 23 dnech!). V r. 1809 požadovaná výška byla 163 cm, v r. 1814 157 cm. Vyšší šli do tirajérů-granátníků, zatímco menší vstoupili do tirajérů-myslivců. Bojovný duch prvních regimentů Mladé gardy udivil každého. V r. 1810 tirajéři-granátníci byli pokřtěni na “tirajéry“; tirajéři-myslivci měli jméno zkrácené také na “tirajéry“. Branci se stali 3. a 4. regimentem tirajérů a voltižérů.Regimenty Mladé gardy měly i sapéry. Tito muži nosili medvědí kůži, bílou koženou zástěru a pochodovali v čele pluku. Jediný problém byl, že sapéři museli mít vousy. Paul De Bourgoing napsal: „Vyberte 12 mužů kteří mají nejhustší vous nebo ty, kteří se zdají, že jim naroste. Především, neberte blonďaté a rusovlasé, pouze muže s černými vousy, které umístíte do čela... Většina byla stále bez vousů.“ Henri Lachoque napsal: „Dvanáct mužů mělo tu výsadu, že byli vybráni jako sapéři a nosili sekyry.
Mladá Garda tvrdě bojovala v r. 1809 u Aspern-Essling. Henri Lachoque napsal: „Beznadějný boj začal, když byl maršál Lannes smrtelně raněn. Messena držel vesnici Aspern s obdivuhodnou houževnatostí, když rakouští granátníci (viz obrázek) vyrvali Boudetově divizi Essling.
Poté ji císařovi pobočníci, generálové Mouton a Rapp, znovu obsadili s divizí Curialovy Gardy. ‚Postupujte dopředu v koloně! Držte hlavy dole a nezajímejte se o počet nepřátel‘ rozkázal císař. Gardové dělostřelecké baterie, podporující útok, pálili maximální rychlostí. Kapitánu Bizardu dokonce ustřelili paži. Některé z dělostřeleckých posádek byly zredukovány na 2 muže. Durosnel, Drouot, Curial a Gross byli všichni raněni, stejně jako Mouton, který byl po bitvě jmenován na Hraběte z Lobau.Tirajéři vytlačili nepřítele z Gross-Aspern.
Kapitán Ciceron byl poslán na hřbitov, kde byl přemožen a donucen ustoupit. Raněn a se zadním vojem jeho roty obklíčen se musel vzdát. Během křestu ohněm ztratila Mladá Garda čtvrtinu své síly. Podplukovníci Lanabere a Lonchamp tak, jako Rousseau, Secretan, Labusquette a Ciceron byli více nebo méně raněni.“
Napoleon zvětšil Mladou gardu několikrát.
V r. 1809 byly zformovány tyto regimenty:
1. a 2. pluk Tirajérů-Granátníků, v r. 1810 byly přejmenovány na 1. a 2. pluk Tirajérů
1. a 2. pluk Branců-Granátníků, v r. 1810 byly přejmenovány 3. a 4. pluk Tirajérů
1. a 2. pluk Tirajérů-Myslivců, v r. 1810 byly přejmenovány na 1. a 2. pluk Voltižérů
1. a 2. pluk Branců-Myslivců, v r. 1810 byly přejmenovány to 3. a 4. pluk Voltižérů
Podle nařízení z prosince 1810, každý z nových regimentů byl zformován na elitní jednotku 200 mužů, nazvaných desátníci-voltižéři (ve voltižéřských batalionech) a desátníci-tirajéři (v tirajérských batalionech)
V r. 1810 byla Mladá garda ve Španělsku unavená, ale zkušená v boji. Colette, voják 2. regimentu branců-myslivců píše: „Španělští partyzáni nás zablokovali na 4 dni bez jídla, tak jsme snědli kapitánova koně. … Poté jsme zaútočili bodáky a prolomili je. Když jsme opustili město, Španělé do něj vstoupili a každou noc na nás útočili. … Kdekoli jsme byli, oni byli všude kolem nás…“ Desátník Franconin z 1. tirajérského-granátnického napsal: „Běhali jsme kolem hor téměř dva měsíce. Vyrazili jsme ráno a spali jsme v jakékoliv vesnici po bezvýsledném hledání. Viděli jsme partyzány mnohokrát. Dvě z našich jízdních kolon … přešli jednu z největších skupin na úbočí kopce, když se ozvaly dvě muškety. Dali jsme jim pěkný výprask…“
V r. 1811 Mignolet z 1. tirajérského napsal ze Španělska: „Jejich skupiny se zvětšovaly každý den, jelikož jsme pálili jejich města a vesnice …“ Napoleon povolal část Mladé Gardy na tažení do Ruska. Roguetova divize urazila 465 mil povozy a 700 mil pěšky! Ale život byl znovu krásný, protože byli zpátky ve starém dobrém Německu, kde pivo bylo pěnivé a dívky velice přátelské. :-)
V r. 1811 byly zformovány:
5. a 6. pluk Tirajérů
5. a 6. pluk Voltižérů
Flanquers- Granátníci
Flanquers- Myslivci
Pupilles (z legie holandských lehkooděnců)
V r. 1812 během tažení v Rusku bojovala Mladá Garda u Smolensku.
Delabordeova divize se s obtížemi probojovávala na předměstí. Voltižéři a tirajéři, vyprahlí vedrem, hltali zelená jablka v sadech. Mezi řítícími se domy, ječícími raněnými upalujícími se v plamenech, prorazili do centra hořícího města, které leželo v ohromném oblaku ohněm zbarveném kouře. Ruská pěchota bojovala dům od domu. Nakonec, nedaleko spáleného mostu, se Mladá Garda připojila k polské pěchotě Legie Vistula, která střílela na ustupující Rusy.Garda dosáhla Moskvy. Stará Garda byla poslána do Kremlinu a okolí, zatímco Mladá Garda byla rozdělená do sutin kolem paláce Hraběte Rostopchina, guvernéra Moskvy. Mladí muži si udělali pohodlí a jedli ze zlatem lemovaného porcelánu. Avšak o pár týdnů později Garda opustila Moskvu a pochodovala na západ. V jedné z Delabordeových brigád 99 mužů zemřelo hlady mezi Smolenskem a Moskvou. Zimní ústup z Ruska Mladou Gardu zničil. Napoleon postavil Mladou Gardu do trojnásobné velikosti.
V r. 1813 byly zformovány:
7., 8., 9., 10., 11., 12. a 13. pluk Tirajérů
7., 8., 9., 10., 11., 12. a 13. pluk Voltižérů
Podle Paula Dawsona (napoleon-series.org): „Vytvořením velkého množství formací Mladé gardy a přijetí odvedenců přímo k nim s minimálními požadavky, se Napoleon snažil minimalizovat problémy s dezercí. Poznal, že dát označení Garda novým rekrutům a užíváním oblíbeného dojmu co Gardista byl a jak se Gardista chová, může udržet tyto potenciálně neochotné rekruty v armádě. Napoleonova beznaděj v jednotky během roku 1814 ho zavedla do bodu vyvyšování prestiže a elitního statusu Gardy, to vedlo k přitáhnutí každého kdo mohl nést pušku do armády.“
Epická událost roku 1813 ukázala vývoj Mladé gardy jako Napoleonovo vysoce účinné a šokující vojsko, muže, kteří doháněli to, co mohli ztratit v pýše a fintivosti při slavnostním pochodu vzbuzujícím úctu, a v železných úderech na bitevním poli. Pochoduj nebo zemřeš bylo napoleonské pravidlo – a to se neobracelo na mladé vojáky. Nikomu nebylo dovoleno loudat se a v r. 1813 zvláštní oddělení NCO vědělo jak přimět loudaly k chůzi. Brzy mnoho mladíků bojovalo ze strachu než kvůli slávě. V Paříži bylo zatčeno za dezerci a posláni do vězení 320 mužů.
V Drážďanech Mladá garda vedla čelo útoku při francouzském náporu, zdrcujíce se dostala skrz spojenecké sveřepé linie a zajistila vítězství jednoho z největších útoků během napoleonských válek. První regiment Tirajérů zaútočil bodáky na 6 pruských batalionů a zajal několik stovek nepřátel. 4. a 5. voltižérský generála Grosse obsadily příkopy u Freybergu. 3. voltižérský, vedený Cambronnem, zajal celý batalion. Hilaire napsal: „Uprostřed, Maďarští z Colloreda, odstranili barieru u Dippodiswaldu; vpravo, rakouské dělostřelectvo umlčelo naše baterie u bran Freybergu; a vlevo, Rusové a Prusové pronikli do předměstí Pirny… zděšení obyvatelé, se zabarikádovali ve svých domech; ženy a děti našly útočiště ve sklepech; nepřítel sám si věřil ve vítězství. Když se jejich první kolony snažili prorazit brány Plauen, křičeli: Do Paříže! Do Paříže! Dveře se otevřely… bylo to jako výbuch sopky. Bataliony Mladé Gardy, pod velením Tyndala, Cambronnea a Dumoustiera, se hrnuly ven; palba z cimbuří hradeb podporovala jejich výstup; pevnost byla opuštěna z ústupem Rakouských kolon na všechny strany, krupobití kulí a dělových koulí pokrylo planinu. Nepřítel se vyděšený stahoval zpátky.“ Mladá Garda bohužel zaplatila vysokou cenu za vítězství. Téměř všichni její generálové (Dumoustier, Delaborde, Castex, Tindal a Boyer de Rebeval) byli raněni. Ztráty byly větší než 100 důstojníků, 2000 mužů.
Generál Dumoustier útočil na nepřítele u bran Pirny, když náhle, jakmile se Mladá Garda objevila, bubny 3. tirajérského přestali bubnovat. Kdo dal rozkaz? Nikdo. Dávka kartáčových střel jednoduše pokosila všechny bubeníky. Po zhodnocení po bitvě, Napoleon odložil svůj klobouk k Mladé Gardě. Řekl: „Zde leží odvaha 1. tirajérského. Nařiďte stovce mužů bez hodnosti ať vystoupí, abych jim mohl udělit kříže čestné Legie.“
Mladá Garda získala císařovu pozornost, která narůstala na „kulky metajících“ bojištích Lutzenu a Lipska a na každou armádu, která se jí pokusila postavit, vnesla zmatek a spoušť. Chlapowski napsal: „Čím dál více batalionů docházelo na přední linii a císař jim dal rozkaz soustředit všechnu jejich palbu na vesnici. … Císař tasil svoji šavli, postavil se mezi dvě kolony Mladé Gardy a postoupil skrz výslednou mezeru směrem na Kaju. Mladá Garda zaútočila na vesnici bez jediného výstřelu a vytlačila všechny nepřátele pouze bodáky.“
U Lipska se maršál Oudinot otočil na své generály a řekl: „Vezměte svou divizi, Decouzi, i tu od Pacthoda a odežeňte ty chlapi kopnutím do zadku, tak, že budou jenom prchat.“ Když projížděli kolem císaře, pozdravili ho. Bubeníci, nudně bijící do rytmu pochodu, najednou znervóznili – On byl blízko.
Napoleon a jeho štáb sledovali jejich postup. Oudinotova pěchota prošla Wachau a při čelním útoku obsadila Auenhainskou ovčí farmu. Mortierovi muži se dostali do University Wood, zametajíce všechno před sebou.V r. 1814 byly zformovány:
14., 15., 16. pluk Tirajérů
14., 15., 16. pluk Voltižérů
V roce 1814 muži Mladé Gardy byli zubožení, jejich uniformy a boty většinou ve stádiu rozpadu. Mladí muži byli stateční a odhodlaní, ale byli příliš mladí a postrádali výdrž. Tisíce onemocnělo a bylo vyčerpáno během rychlých pochodů. Ale naděje stoupaly vysoko, v lednu u Epinal jeden batalion 1. voltižérského ztratil 50 % mužstva, když bránili zadní voj. Táhnoucí jediné dělo, tato jednotka konečně dorazila do Nancy, kde jim pogratuloval samotný maršál Ney.
V Brienne, Blucher zahájil útok s cílem získat zpět zámek. V temných uličkách nechal maršál Ney rozpustit své voltižéry přímo za ruské bataliony. Nepřítel byl chycen mezi křížovou palbu a ztráty byly obrovské. Strašlivá jatka následovalo přerušované zapalování domů, načež se francouzské i ruské bataliony promíchaly. V chaotickém boji obdržel generál Decouz smrtelné zranění. V La Rothiere měla Mladá Garda velké ztráty díky bojům v ulicích. Blucher nasměroval 2. ruskou granátnickou divizi na hořící vesnici. Astrachánský granátnický a Malý ruský granátnický pluk zaútočil v La Rothiere a střetl se s Mladou Gardou na bodák. Garda se rozpadla a prchla a byla seřazena až v severní části města „důstojníky, kteří muže mlátili zpět do řady.“ Nakonec byli schopni pouze držet pár budov, takže boj o vesnici byl bezvýchodný. U Craonne ruské dělostřelectvo naprosto zničilo 14. voltižerský. Ztratili 28 z 33 důstojníků 50 % mužstva. Zasaženi byli Bigarre, Guye i Boyer de Rebeval.
Během bitvy o Paříž 11. voltižérský provedl statečný útok na záchranu Marmontových mužů, těžce zatlačených v lesích Romainvillu. Společně vyčistili předměstí Pantin od všech Rusů. 2. voltižérský se střetl s ruskými granátníky, vystřídaly se salvy a poté se stáhli. Flanquers-granátníci znovu obsadili most nad kanálem.
V r. 1814 u Soissons bylo – mimo jinými – 1,160 voltižérů a tirajérů. Byli obléháni od 20. března Prusy. Vydrželi bombardování, opakovaná ultimáta a odmítly každou nabídku ke kapitulaci. Každá salva v noci z 29. na 30. března byla doprovázena výkřiky Vive l’Empereur! Ať žije císař! Major Braun vedl 500 z nich dolů cestou a zaútočil na pruskou přední hlídku, zrovna když vařili polévku. Mladá Garda přinesla zpola uvařené jídlo zpět do Soissons, ale nechala jednoho z kapitánu za sebou mrtvého.
V červnu roku 1815 se Mladá garda skládala z těchto regimentů:
1. pluk Tirajérů [26 důstojníků, 1.083 ostatních hodností]
2. pluk Tirajérů - [24 důstojníků, 750 ostatních hodností] ve Vendée
3. pluk Tirajérů - [28 , 960 ]
4. pluk Tirajérů - [24 , 389 ] v Paříži
5. pluk Tirajérů - [23 , 153 ] v Paříži
6. pluk Tirajérů - [16 , 249 ] v Rouen
7. pluk Tirajérů - [17 , 89 ] v Paříži
8. pluk Tirajérů - [8 , 77 ] v Lyonu
1. Voltižéři [31 důstojníků, 1.188 ostatních hodností]
2. Voltižéři - [29 , 910 ] ve Vandée
3. Voltižéři - [32 , 935 ]
4. Voltižéři - [32 , 700 ] v Rueil
5. Voltižéři - [30 , 175 ] v Paříži
6. Voltižéři - [20 , 110 ] v Amiens
7. Voltižéři - [18 , 187 ] v Amiens
8. Voltižéři - [14 , 171 ] v Amiens
Roku 1815 byla Mladá garda v bídném stavu. Pouze 5 z 16 regimentů byli připraveni k boji. V jejich řadách sloužili dobrovolníci, Korsičané a dokonce desertéři. Někteří odešli s děvčaty, jiní byli opilí. Pár batalionů bylo pod generálem Lamarquem sloužícím ve Vendée. Stěžoval si, že byli naplněni rekruty a dezertéry, kteří dokonce nevědí jak manévrovat natož střílet. (Lasserre – „Těch sto dní ve Vendée: general Lamarque a vzpoura roajalistů, poté doklady ještě nevydané od generála Lamarquea.“ publikováno v r. 1906.) (Lasserre - "Les Cent jours en Vendée: le général Lamarque et l'insurrection royaliste, d'après les papiers inédits du général Lamarque." published in 1906.)
Jedním z nejznámějších velitelů sboru Mladé gardy byl Adolphe Eduard Casimir Joseph Mortier.Mortier byl mohutný muž, všechny jeho rysy vyzařují ráznost a dobrou povahu. V okupovaných zemích Mortier ukázal shovívavost ale také udržel pořádek. Během období 1812-1814 se Mortier a jeho Mladá garda účastnila všech důležitých bitev: Borodin (1812), Krasnoje (17. listopadu 1812), přechod Bereziny (27.-28. listopad 1812), Lützen (2. května 1813), Bautzen (20.-21. května 1813), Drážďany (25.-26. srpna 1813), Lipsko (16.-19. října 1813), Montmirail (11. února 1814), Laon (9.-10. březen 1814) a Paříž (31. března 1814). Mortier zemřel v Paříži roku 1835 ve věku 67 let.
Jedním z nejslavnějších velitelů divize Mladé gardy byl Henri Francois Delaborde (1764-1833).
Delaborde byl syn pekaře a byl vzděláván pro kostel. Byl to velký muž a mluvil latinou. Podle Eltinga: „on řekl málo, ale co řekl, to bylo konečné.“ V začátcích Francouzské revoluce se přidal k dobrovolníkům a prošel rychle všemi nižšími hodnostmi a stal se brigádním generálem po bitvě Rhein-Zabern (1793). Byl přítomný při útoku na Toulon a byl povýšen na divizního generála. V r. 1807 Delaborde trénoval nové odvedence v jeho táboře u Pontivy ve Francii. V r. 1808 vybojoval skvělou zadržující akci u Rolica proti britským jednotkám, které ho přečíslily 4:1. Překvapivě Francouzi ztratili pouze 550 mužů a ustoupili ve válečném uspořádání. Britové ztratili zhruba 500 mužů. V r. 1812 Delaborde velel 1. pěší divizi Mladé gardy. Vyznamenal se u Krasne proti Rusům. Vedl divizi s těmito slovy: „Mé děti, když ucítíte střelný prach poprvé, je elegantní zalepit si nos!“ Delaborde se účastnil tažení v letech 1813, 1814 a 1815. Bourboni ho nenáviděli a chtěli ho popravit za podporování Napoleona.
Francouzská pěchota
Flusatko 10.10.2009
Po delší odmlce, způsobené vysokým vytížením, se dnes opět vracím ke svému seriálů článků o armádách Napoleonských válek. Tento článek se zaměří na francouzskou pěchotu. A i tentokrát budu čerpat od skvělého odborníka Mgr. Jiřího Kovaříka a jeho díla Napoleonova tažení I-IV.
,, Nejlepší armáda jakou jsem kdy měl, " prohlásil Napoleon o své Grand Armée d`Allemagne z roku 1805. Pěchotě v ní patřilo hlavní slovo. To ona vybojovala spíš nohama než bodáky německé tažení. V moravském tažení pak krvácela nejvíc. Byla skvěle vycvičená, ostřílená a měla obrovské bojové zkušenosti. Z poloviny ji tvořili muži, kteří absolvovali předchozí koaliční války. Císař Napoleon z ní učinil základní pilíř nového a plně samostatného organizačního celku, armádního sboru. Každý armádní sbor se dělil na divize (zpravidla dvě). Každá divize se skládala většinou ze tří brigád (přičemž jedna byla lehká pěší). Brigádu pak tvořily dva až tři pěší pluky. Velikost pluku byla proměnlivá, závisela (kromě jiného) na počtu praporů a pohybovala se podle okolnosti zhruba od 1200 do 3300 mužů. Pěchota se dělila na "těžší" řadovou a lehkou.
Řadová pěchota
Pluky řadové pěchoty byly číslovány na počátku napoleonských válek od 1 do 112, z nichž některé existovaly pro zmatení nepřítele jen na papíře. Základní organizační a taktickou jednotku tvořil prapor (batailon) pod velením chef de bataillon, velitele praporu. Pluk měl od září 1803 dva válečné prapory a jeden doplňovací, od roku 1808 čtyři válečné prapory a jeden doplňovací, v tažení roku 1815 pak zpravidla opět pouhé dva válečné prapory. Prapor se dělil na roty (compagnie). Po taktické stránce tvořila rota peloton, dvě roty (tj dva pelotony) dávaly jeden division. Rota se dělila v letech 1803-1815 na dva oddíly nazývané section. V boji se rota formovala do trojřadu, od roku 1813 do dvojřadu. V roce 1815 však opět převažovaly trojřady.Prapor řadové pěchoty mel v období napoleonských válek v každém případě dvě elitní roty, jednu granátnickou (grenadiers) a jednu voltižerskou (voltigeurs). Zbylé roty tvořily fyzilíři (fusilliers). Až do roku 1808 se válečný prapor skládal předpisově z devíti rot pod velením kapitánů. To je teorie, která se ovšem od praxe velmi lišila. Například z důvodu ztrát se mohl prapor ztenčit až na pouhé tři roty, ba i jednu. Počet devět rot se ovšem s největší pravděpodobností nepoužíval. Většinou se prapor skládal z osmi rot a granátnická rota se sdružovala z jinými granátnickými rotami.
Prapory používaly tři základní taktické formace: Kolonu, linii a čtverec (karé).
Praporní kolona představovala jak pochodovou tak útočnou formaci. Mohla mít různé uspořádání. Používala se kolona par section, po oddílech (po půlrotách), kolona par peloton, po pelotonech (po rotách) nebo kolona par division, po dvoupelotonech. Jiný typ představovala jednoduchá kolona par peloton, pěti rot za sebou v čele s granátnickou, šestá (voltižerská) postupovala rozptýleně před čelem.
Linii tvořily pelotony rovnoběžně v jedné přímce vedle sebe, u devíti pelotonů byli granátníci zcela vlevo a voltižéři zcela vpravo, u šesti pelotonů tomu bylo naopak ( granátníci napravo a voltižéři nalevo). U devíti pelotonů mohl tvořit devátý rojnici před linií.V plukovní sestavě mohly být prapory rozmístěny několika způsoby, buď za sebou v koloně po praporech nebo vedle sebe do linie, či stupňovitě. Měl-li pluk tři prapory, mohl je kombinovat do smíšené sestavy (ordre mixte): dva prapory vytvořily kolony po stranách a třetí se postavil do linie mezi nimi. Deváté pelotony mohly vytvořit pře celou sestavou společně harcovnickou rojnici.
Karé či čtverec tvořilo obrannou formaci proti jezdectvu. Vznikalo zpravidla z kolony obratem a přesunem pelotonů . Vnitřní rohy takto vzniklého čtverce zesílily elitní pelotony (granátnický a voltižerský).
V útoku měli vysocí, urostlí a ostřílení granátníci strhávat ostatní roty, dávat jim příklad. Naproti tomu voltižéři se vybírali z mužů malých a dobře střílejících. Maximální výška voltižéra byla stanovena na 159,7 cm. Voltižéři uplatňovali harcovnickou taktiku, chovali se individuálně, spolupracovali v párech, většinou ani nepálili salvami, ale způsobem zvaným tiraillement, střelbou ve dvojici, v níž jeden pálil, když druhý nabíjel.
Hlavní výzbroj řadové pěchoty tvořila křesadlová mušketa z roku 1777. Měla ráži 17,5 mm a vážila (bez bodáku) 4,38 kg, měřila přes 1,5 m, účinně nesla až na 200 m a přesněji střílela na 110 m. K pušce patřil trojhranný bodák dlouhý 45,6 cm. Druhotnou zbraň tvořila krátká a mírně zahnutá pěchotní šavle.
Lehká pěchota
Organizační skladba praporů lehké pěchoty, počet a uspořádání rot byly téměř stejné jako u pěchoty řadové. Jádro praporů však tvořili místo fyzilírů myslivci (chasseurs). Jednu elitní rotu představovali voltižéři, druhou karabiníci (carabiniers). Vojáci lehké pěchoty byli menších postav, zato však lépe stříleli. Lehká pěchota užívala stejné tvary jako pěchota řadová, 
v boji ale postupovala velmi často rozptýleně v rojnici, přičemž uplatňovala harcovnickou a ostrostřeleckou taktiku. Její příslušníci se vyznačovali pohyblivosti a schopností operovat samostatně či v malých skupinách s využitím terénu a krytu. Ostrostřelecká taktika měla dvě nevýhody. Pokud se nesená munice vystřílela, byl pěšák k ničemu a možnosti doplnění moc neměl. Rojnice se navíc nedokázala ubránit jezdectvu.Do roku 1808 existovaly pluky lehké pěchoty očíslované 1-31. Ve skutečnosti jich bylo o něco méně. V letech 1808-1813 dosáhlo označování pluků lehké pěchoty čísla 37.
Karabinické a myslivecké roty měly muškety řadové pěchoty, voltižéři se vyzbrojovali dragounskými mušketami. Šavle a bodák byly stejné jako u pěchoty řadové.
To by bylo k francouzské pěchotě vše. Pro tento díl se s vámi loučím. Doufám, že se dozvídáte zajímavé informace a příští týden (možná dřív, když bude dostatek času) se s vámi těším u francouzského jezdectva a dělostřelectva nashledanou.
Vzpomínkové akce k 204. výročí bitvy u Slavkova
Pecik 5.10.2009
Tradiční vzpomínkové akce k připomínce bitvy u Slavkova z 2.12.1805.Víkendový program zahrnuje: rekonstrukci bitvy pod Santonem (u Tvarožné), ukázky polního ležení ve Tvarožné, ukázky bojových střetů a polní ležení v zámeckém parku ve Slavkově, slavnostní nastoupení jednotek po bitvě a večerní průvod jednotek Slavkovem zakončený ohňostrojem. Dále doprovodný program na náměstí - vystoupení na pódiu, řemeslný jarmark v zámku i na náměstí. Součástí akce jsou i netradiční kostýmované prohlídky zámku.
Akce se koná (27.) 28. - 29.11.2009
Napoleon: Total war
Flusatko 22.8.2009
překlad článku na IGN z 19. Srpna 2009
překlad článku na IGN z 19. Srpna 2009
NTW bude postaveno na enginu ETW, ale nabídne mnoho nových funkcí , které vývojáři nestačili zakomponovat do poslední hry. Kieran Brigden, tiskový mluvčí Creative Assembly vysvětluje : " To, jak se série Total war vyvíjí je takový revolučně- evoluční cyklus. Vytvoříme revoluční technologii pro jeden titul- v tomto případě Empire, který měl naprosto nový engine a novou AI. Potom, pro další hru, vezmeme technologii a necháme ji rozvinout- v tomto případě do NTW. Vzali jsme všechno to, co jsme dokázali s Empire, engine ETW a vymáčkli jsme z toho to nejlepší. NTW je v podstatě to, co jsme chtěli udělat už s ETW, ale neměli jsme na to čas."
Napoleonská doba splňuje všechno, co autoři z Creative Assembly považují za nezbytné, aby se historická doba mohla přenést na počítače v sérii Total war. Jedním takovým kritériem je například dostatečný počet válčících frakcí, ze kterých může kdykoliv vyjít jedna jako nejmocnější a stát se dominantní silou. Takže hráči mohou vzít osu národů do svých rukou a přepsat historii. "Když si vezmeme porevoluční Francii, ta byla velmi silná v ideologickém směru, ale zároveň byla velmi slabá. Revoluce přivedla zemi k bankrotu a ostatní státy v Evropě toho chtěli využít. Bylo tady Rakousko -Uhersko, které si chtělo vzít jih Francie, byla tady Anglie se svým silným námořnictvem a to nemluvím o Rusku a Prusku a dalších"
CA se rozhodli pro Napoleona z mnoha důvodů. "NA Napoleonovy je zajímavé to, že v podstatě sám převzal kontrolu nad národem a vedl ho k tomu, že se stal nejsilnějším národem v Evropě," rozplývá se Brigden. "Napoleon vedl válku jinak, než od něj bylo očekáváno. Nedbal na tehdejší gentlemanské bitvy, kdy bylo určené pořadí, ve kterém se složky vojska nasazovaly do bitvy. Napoleon se o to nestaral, chtěl jen vyhrávat. Nechtěl hrát tu velkou hru na vojáčky, proto přišel s neortodoxní taktikou a strategií. Bylo na něj pohlíženo jako na lapku a jako na arogantního Francouze. "
NTW bude mix tahové a realtime strategie, ve které budou hráči muset promyslet nejdříve svoji strategii do nejmenších detailů, než se pustí do pravé bitvy a budou ovládat svoje vojsko na bojišti. V NTW bude víc jako 322 nových jednotek a na bojišti se v jedne okamžik může objevi i více než 10 000 vojáků. Tentokrát se tvůrci z CA zapracují na tom, jak bude armáda vypadat. Nenajdeme už tisíce stejných vojáků, kteří se podobají jeden druhému. Ve hře bude až 64 různých tváří. Vojáci se budou lišit i stavbou těla, takže každý voják bude unikát.
Tvůrci zapracovali také na efektech dýmu a záblesků z pušek. "NTW vypadá asi 50 000x líp než Empire když mluvíme o animacích vojáků a jejich chování na bojišti. Snažíme se do hry zakomponovat obrovské množství nové fyziky a různých prachových efektů a kouře. Všechny tyto úpravy zní kosmeticky, ale když je dáte dohromady, dostanete velmi, velmi jiný zážitek ze hry. Například, pracujeme na tom, že všechen kouř z pušek a kanonů se drží ve vzduchu a přesouvá se přes bojiště. To ovlivňuje viditelnost a schopnosti vašich vojáků střílet a nabíjet. Samozřejmě to také ovlivňuje váš výhled na bojiště. Také koně budou vířit prach při útoku, což také ovlivní viditelnost."
Velmií populární námořní bitvy se v NTW budou samozřejmě vyskytovat také, navzdory tomu, že Napoleon v nic nijak nevynikal. Bude možné, pokud se budete snažit, porazit Británii na moří a uskutečnit invazi na ostrovy, aby se splnila Napoleonova věta: "Dejte mi kontrolu nad kanálem La Manche na šest hodin, a srazím Británii na koleno do jednoho týdne."¨
Dobrou zprávou je, že námořní bitvy, po kritice z řad fanoušků, prošlí úpravami a budou doplněny nové možnosti a atributy. Jedním z nových prvků například bude oprava lodi přímo na moři. "Uvidíte jak námořníci odbíhají od děl a snaží se ucpat díry v trupu lodi," vysvětluje Brigden. V takovém okamžiku bude loď bezradná a budete ji muset poskytnou ochranu formou dalších lodí. "Ale aspoň se vám hned nepotopí a budete moct bojovat déle".
Role generálů na bojišti bude také odlišná od ETW. V NTW budou generálové hrát mnohem větší roli. Generálové budou mít jakousi auru, která povzbudí všechny vojáky v jejich okolí a znovu probudí jejich bojového ducha. "Napoleon bude hrát obrovskou roli. Když budete hrát za Francii, uvidíte a budete ho moct použít přímo na bojišti. Napoleon změnil historii v tom, že ne jako ostaní generálové, kteří seděli na kopci a slavili vítězství nebo oplakávali prohru bez toho, aniž by sami zasáhly do děje. Napoleon se vrátil k modelu vojevůdce, který jde svým vojákům příkladem a bojuje s nimi na bojišti. Přesto, poslat Napoleona do bezhlavého útoku nebude ten nejlepší nápad. Nebudete přece chtít vystavit ho kartáčové střele nebo ho nechat zmasakrovat palbou nepřítele. V NTW si budete generály vybírat a každý z nich bude mít své unikátní vlastnosti, někteří budou obránci, jiní zase útočníci a někteří...no prostě nebudou třeba vůbec dobří. "
Hra bude rozdělena na tři části, které nebudou tak dlouhé, co se časového období týká, jak jsme zvyklý. Ale nebojte se, že přijdete o epické a časově náročné kampaně. Každý tah bude reprezentovat dva týdny. První kampaň se zaměří na Italské tažení mezi roky 1796 a 1797. Zde se přípojíme k Napoleonovi jako k veliteli Francouzské armády v Itálii. "V Itálii si Napoleon udělal jméno. Napoleon měl v Itálii jen na nějakou chvíli zadržet Rakušany, nedělat nějaké velké věci, ale Napoleon měl jiné záměry- viděl v tom šanci získat pro Francii středomoří a získat pro Francii slávu."
Navzdory tomu, že hlavním záměrem je přimět hráče dělat to, co Napoleon ve skutečnosti udělal, tedy zahnat Rakušany z Itálie, můžete to udělat po svém. Můžete přímo napadnout Rakousko - Uhersko, nebo se můžete zkusit spojit s ostatními zeměmi, můžete zkusit obejít Alpy, nebo můžete zkusit jít přímo a zažít všechny těžké bitvy. Ale pozor, tentokrát bude zásobování hrát velkou roli a dostat zásoby k vojákům, kteří jsou příliš vzdálení, bude těžší. Navíc, pokud budou vaši muži pochodovat skrz těžký terén, nebo budou utáboření v oblasti se špatným počasím, budou vaše armády strádat a porostou vám ztráty mezi vojáky, i když vlastně nebudete bojovat. Budete tedy muset dbát na plánování vašich pochodů a obsazování strategických míst pro doplnění zásob .
Druhá kampaň nás zavede na Střední východ do let 1798-1801. Hráč v roli Napoleona odpluje do Alexandrie, aby se pokusil získat poklady Středního východu pro Francii.
Poslední kampaní bude velká kampaň zasazená do let 1805-1812. Francie bude proti sobě mít koalici složenou z několika zemí. Cílem kampaně bude dobýt všechna hlavní města soupeřů a udržet je do konce. Zde bude hráči umožněno změnit historii, protože může vyhrát tam, kde Napoleon prohrál.
Hlavni kampaň z pohledu Francie bude mít silný příběh a bude se podobat Road to independence, kterou jsme mohli zkusit v ETW. Navíc, přibude nový multiplayerový mód, ve kterém se bude dát hrát i za jiné národy jako například Anglii, či Prusko.
Vojáci Napoleonských válek
Flusatko 22.5.2009
Obdobím Napoleonských válek nazýváme období od roku 1805 do roku 1815. Nesouvisí tedy přímo s ETW, ale přesto si myslím, že stylem boje a zbraněmi, se ETW dost blíží. Proto jsem se rozhodl, že našim čtenářům zprostředkuji pohled na složení armády, používané taktiky a nakonec i zbraní z této nádherné a inspirující doby plné osobní odvahy, cti, osobních soubojů a lásky k vlasti ať už francouzské, rakouské, pruské či ruské. Napoleonské války se dotkly celé Evropy a zatáhly do bojů o nadvládu nad starým kontinentem celé národy. Pohled na vojenskou strategii se měnil v průběhu bojů a každá složka tehdejší armády hrála podstatnou roli v bitvách do té doby nevídaných. Teď už ale dost k úvodu. Následující řádky nejsou mým výtvorem, budu vám zprostředkovávat úryvky z knih asi největšího odborníka přes napoleonské období u nás. Je jím Mgr. Jiří Kovařík a jeho knihy Napoleonova tažení I-IV, které vřele doporučuji všem, kteří se o toto období zajímají. Knihy jsou opravdu poutavé a popisuji válku od jejího počátku až po Napoleonův hořký konec na Svaté Heleně.
Dnešním prvním dílem bude seznámení s všeobecným složením tehdejších armád.
Po taktické a manévrovací stránce charakterizoval léta 1805-1806 střet dvou koncepcí, lineární taktiky a taktiky s použitím kolon. Klasická frederikánská koncepce, přivedená k dokonalosti během sedmileté války, se střetla s novým prvkem, který vnesla na bojiště poprvé francouzská revoluční armáda. Napoleon Bonaparta pak taktiku kolon přivedl k dokonalosti. Nevymyslel ji sám, jen rozšířil základy, které mu poskytli jeho učitelé na Ecole militaire. Ti se zabývali úvahami, že tenkou linii, lze prorazit pomoci do hloubky seskupené jednotky, budoucí kolony. Tyto jednotky mohou být případně i kombinací linie a kolony (tzv. ordre mixte). Všechny armády tehdejší doby se shodly se složením svých šiků. Armády tvořily tři hlavní druhy zbraní:
1. Pěchota
Pěchota tvořila dominantní a nejvýznamnější složku všech vojsk. V bitvě činila 60-90% armády. Základni taktickou složku představoval prapor. Byl proměnlivě veliký, mohl čítat 300-1200 mužů. Většinou však měl 500-700 vojáků. Hlavní palnou zbraň představovala mušketa, tj. puška s hladkou hlavní, hlavní chladnou zbraní byl bodák. Z muškety dokázal trénovaný voják vystřelit dvakrát za minutu. Přesnější střelba byla možná z 80 metrů, účinný dostřel činil 400 metrů. Střelba z mušket nebyla příliš efektivní. Mušketa většinou neměla hledí, pěšák mohl zaměřovat jen pomocí přiloženého vztyčeného palce levé ruky. Bylo spočítáno, že během bitvu u Saalfeldu vypálila francouzská pěchota 200 000 ran a že Prusové měli 900 mrtvých i raněných. Jen ale dvě třetiny těchto ztrát jsou přisuzovány střelbě. Jinými slovy připadal jeden zasažený na 333 vystřelených ran. Důležitější než palba sama tak byla možná hrozba palbou, zejména plnou salvou, která vždy znamenala značné ztráty. Protivník musel na tuto skutečnost brát ohled a manévrovat tak, aby se podobné hrozbě pokud možno vyhnul. Pěchota sama se dělila na řadovou a lehkou, což zčásti značilo odlišnost výzbroje, především ale způsob jejího použití. Řadová pěchota zpravidla představovala zformovanou útočnou masu, lehká tvořila pohyblivou složku schopnou rozvinutí, mířené individuální palby, rozptýleného harcovnického či ostrostřeleckého způsobu boje. V případě potřeby samozřejmě ovládala boj v tvaru jako pěchota.
2. Jezdectvo
Jezdectvo představovalo bezpochyby nejprestižnější a nejnádhernější zbraň napoleonských válek. Bylo nezbytné pro průzkum, zajištění, krytí pěchoty a děl, obchvaty i průlom, pronásledování a rozvíjení úspěchu. V početní skladbě tvořilo 10-20% armády. Základní taktickou složku představovala eskadrona (zpravidla v počtu tří až čtyř na pluk). Skladbu i počet jezdectva ovlivňoval jeden podstatný faktor, dostatek dobrých koňských chovů. Jezdectvo se zpravidla dělilo na těžké a lehké. Někdy i nepravidelné. Lišilo se nejen taktickým použitím, ale i velikostí koní a výzbrojí. Doménou těžkých jezdců byl útok, proražení, rozbití. Lehcí jezdci, třebaže mnohokrát útočili na jezdectvo, děla i pěchotu, byli jako stvoření především k průzkumu, přednímu a bočnímu zajištění, pronásledování atd. Hlavní zbraň představovaly : těžký palaš- dvoustranně broušená zbraň s rovnou čepelí, těžká šavle - jednostranně broušená zbraň se zakřivenou čepelí, lehká šavle, kopií a píka. Palná zbraň představovala druhotnou zbraň, významnou při pěším nasazení.
3. Dělostřelectvo
Dělostřelectvo tvořilo ze tří druhů zbraní nejmenší složku. V bitvě u Salamanky (1812) připadalo na 52 000 Welingtonových mužů 1186 dělostřelců a jedno dělo na tisíc vojáků. U Wagramu (1809), kde Napoleon seskupil jedno z největších množství děl, připadalo 3,3 hlavně na 1000 mužů. U Borodina (1812) dosáhli Rusové neobvykle vysokého soustředění dělostřelectva, na 1000 mužů připadalo 5 děl. Dělostřelci patřili zpravidla k nejvycvičenějším příslušníkům všech armád. Rekrutovali se z měšťanských kruhů či drobné šlechty a měli značnou úroveň matematických a technických znalostí. Jízdní dělostřelectvo vystupovalo do jisté míry elitářsky a na pěší dělostřelce pohlíželo s určitým despektem.
Děla střílela obvykle dvě rány za minutu, dostřel byl proměnlivý podle ráže (až 1200 metrů u osmiliberek, 1800 metrů u dvanáctiliberek, šestipalcová houfnice měla dostřel až 3000 metrů). Dělové hlavně ztrácely po stovce vypálených výstřelů na přesnosti a po pětistech ranách se stávaly nepoužitelnými. Druhy děl a munice se také příliš nelišily. Obecně se pěší i jízdní dělostřelectvo dělilo na baterie, zpravidla po šesti až osmi hlavních. V polní bitvě zahrnovaly baterie děla a houfnice (pro palbu horní skupinou úhlů). Střílelo se plnými kovovými kulemi(ty tvořili 60-70% munice), kartáči (válcovitou nádobou naplněnou mušketovými kuličkami či šrotem), nebo dutými prachem plněnými granáty. Britové začali v napoleonských válkách používat dvě "tajné" speciality, ve vzduchu vybuchujícími šrapnely(nádoby plněné prachem a kulemi) a velmi nepřesné rakety.
Tolik k rozdělení armád napoleonských válek. Pokud bude zájem jak ze strany adminů tak ze strany návštěvníků, příště bych se rád zaměřil přímo na francouzské vojsko. Na jeho detailnější rozdělení a popis. Tak prosím piště do shoutboardu své názory, ať vím, zda pokračovat.
Pecik 2009-2010
